Klub Diana články o hubnutí, účinné hubnutí, dieta, cvičení, zdraví a krása pro ženy
Skupinové hubnutí
Internetové hubnutí
Cvičení
Fit Bodystyling
Pilates
Zum Light
Power jóga
Psychologická poradna
Jak se stát lektorkou
Články
BMI
Kontakt
PhDr. Zdeňka Sládečková
MUDr. Petr Sládeček
články o hubnutí
Články o hubnutí.
Boj s kilogramy v klubu Diana!
Boj s kilogramy prohrává v tuto chvíli mnoho dalších lidí. Lékaři mluví o celosvětové pandemii obezity a bijí na poplach zejména kvůli zdravotním následkům.
Kilogramy mohou ničit i lidské vztahy, rodinu dětem, životní pohodu a štěstí. I když to vypadá povrchně, je nutné přijmout fakt, že je jakási nepsaná norma, ve které jsme se svou hmotností pro své okolí i partnery přijatelní.
Přečtěte si více o těchto problémech - Přehled článků.
O ohýbání stromku, dokud je ještě mladý
To, co se děje v duši, děje se v celém těle. Pokud je v úzkých dětská duše, následky jsou vždy horší. Psychickou imunitu, odolnost vůči tlaku či stresu získává postupně. Někdy naší, tedy rodičovskou velkou snahou vychovat z dítěte úspěšného a pracovitého člověka, mu můžeme nechtěně podlomit tělesné i duševní zdraví. Jak k tomu dojde?
Máme představy o jeho budoucnosti. Ty obvykle přesahují to, co jsme dokázali či častěji nedokázali sami. Chceme od svých dětí uspokojení našich tužeb. Chceme, aby náš potomek byl naší dobrou reprezentací. Ohýbáme mladý stromek, ať je mu, jak chce. Vždyť je to pro jeho dobro. Občas má ta naše snaha vážné následky, které odstraní jen psycholog.
Chyby rodičů úspěšně napravuji ve své psychologické poradně již 32 let. Proto vím, že rodiče a prarodiče se mohou stát nejen nedostatečnou oporou dítěti, ale dokonce naopak nebezpečím psychosomatických obtíží. Dnešní příběh je jedním z nich. Rodiče zde „naložili na záda“ své dcery přehnané a nepřiměřené požadavky. Její problémy s krční páteří, migrénami i ochranná tuková tělesná vrstva jsou pro mne i pro pozorné čtenáře zprávou o prolnutí a vzájemném ovlivnění duše a těla v podvědomí.
Přicházím s dalším příběhem, ale i s další lekcí z psychologie. Těší mne váš zájem o poznatky o duši, doufám, že vám i vašim blízkým pomohou žít šťastněji. A také, že snad trošičku odbourám mýtus, že jde-li se někdo poradit s psychologem, je „blázen“. Psycholog neléčí léky, ale pomáhá zpřehlednit, co se problematického např.ve vztahu s partnerem či s rodiči nebo se sebou samým děje, jaké jsou možnosti změny a jak prakticky na to. Moc přeji svým klientům a klientkám, že tuto mou pomoc mají. Vidím, jak se jim život proměňuje k lepšímu, naplněnějšímu a spokojenějšímu.
O ohýbání stromku, dokud je ještě mladý
35letá Zuzana přišla do mé poradny s jasným cílem, abych jí pomohla jako psycholožka i odborník na účinné hubnutí shodit ze stotřicetikilového těla alespoň část. Měla při tom setkání na krku zpevňující límec, protože trpěla velkými problémy s krční páteří. Ty se projevovaly nejen bolestí zad, ale těžkými migrénami až mdlobami. Jak jsem se dozvěděla, na rehabilitaci chodila už roky, ale při akutním stresu či po vypjaté situaci se obtíže vždy nekompromisně objevily znovu a důsledně jí „lámaly vaz“. Léčila se též dlouhodobě antidepresivy a homeopatiky.
Zuzka byla a je pro mne dodnes sympatická svou otevřeností, chytrostí a vtipem. Jako vždy jsem spolu s ní utvářela zdravý redukční jídelníček a hubnutí slibně začalo. Po prvních 8 kilogramech jsme však narazily. Lépe řečeno, Zuzka narazila na psychickou bariéru, na nepřekonatelný strach dál hubnout. Byla to patová situace – najednou jsme před sebou měly obrovskou vnitřní úzkost jako mocnou „psychickou zeď“.
Zuzka to prý již sama předtím několikrát při svých pokusech hubnout zažila. Říkala, že se cítí v nebezpečí, lépe řečeno ne bezpečně, nechráněně a vůči okolí příliš obnaženě. A tak jsem jí u této „psychické zdi“ navrhla, že si nejprve budeme povídat, odkud se strašidelná příšera nepřekonatelného strachu bere a co se s ní dá dělat. Začaly jsme možná trošku nepochopitelně u rodinného domu, kde bydlela s mladším bráškou, rodiči a prarodiči.
Považovala tento dům za prokletý a nenáviděla ho. Jenže dům sám za nic doopravdy nemohl. Šlo o lidi v něm i to, co se tam odehrávalo a v jaké atmosféře se tam žilo.
Zvenku by nikomu nepřipadlo nic nenormální. Naopak, vše vypadalo velmi harmonicky. Zevnitř to však byl podle Zuzky „skleník s umělými vztahy a hlavně neviditelnou bariérou vůči světu.“.
„Pěstoval se v něm strach a princip naprosté poslušnosti a oddanosti mne a brášky vůči rodičům a prarodičům. Jenže bráška byl mladší, kluk a maminčin mazánek. Brzy si začal dělat, co chtěl. Funkce oddaného sluhy s povinností obětovat cokoli ze svého dětství zbyla na mne. Brala jsem to samozřejmě, jako svou povinnost a ani mi nebylo divné, že jsem to já, kdo pečoval o babičku ve velmi těžkém stavu až do poslední chvíle. Stonala dlouho Alzheimerovou chorobou, ke konci byla hospitalizována v Bohnicích. Všechny ty hrůzy jsem prožila u ní a padl na mne příšerný strach, že totéž budu absolvovat se svou matkou. Nebylo mi bohužel dlouhou dobu ani divné, že ve chvíli, kdy umíral dědeček, odjeli rodiče, kteří to věděli, na dovolenou na Rhodos. Neřekli mi kam a nevzali si mobil. Pohřbila jsem ho dříve než přijeli. Byli to matčini rodiče!“
První zprávy, že je toho na psychiku mladého děvčátka moc, že jí to „láme vaz“, první mdloba a útok migrénových a páteřních bolestí se dostavily po smrti babičky. Obešla neúspěšně několik neurologií a rehabilitací, pak ji poslali na vyšetření na psychiatrii, že je to asi „od nervů“. Zuzka byla psychicky podlomená a měla i sebevražedné myšlenky.
Ta výše jmenovaná babička byla v době svého zdraví krásná, chytrá a zlá (prý až zákeřná) žena. Dědeček byl dominantní. Údajně všechny zbylé členy rodiny podceňoval a opovrhoval jimi. Babička však byla tím „krkem, co dědečkovi i ostatním hlavou kroutí“. Založila „skleníkový dům“ s jeho kletbou. Říkala Zuzce: „Pokud nebudeš dělat, co ti řeknu, špatně dopadneš!“ Pro dítě je to stejné, jakoby řekla: „Když si budeš dělat, co chceš, zemřeš!“
Matka Zuzky vyrostla v tomto „výchovném“ prostředí sama v ženu, která uměla též jen ovládat své blízké, i když si na to brala jiný nástroj – hysterii. Zuzčin bráška to vydírání nakonec vyřešil několikaletým útěkem do bezpečné Austrálie. Ona na to sílu neměla.
Mnoho hodin jsme se Zuzkou její rodiče rozebíraly, rozplétaly všechny spojitosti, které vedly k tomu, že se jako děvčátko necítila rodiči chráněná, ale naopak obětovávaná. Dělala tu „nejhorší práci“, ošetřovala umírající a místo pomoci zůstávala bez soucitu se svými úzkostmi ve svém pokoji osamocená.
Jenže nebyla jen osamocená, byla k tomu ponižovaná za své „výkony“. Ty měly být vrcholové. Byla jedničkářka, ale postupně v ní narůstala tréma a strach. Chtěla být pro své blízké přece přijatelná a milovaná. Před maturitou jí selhaly nervy, celou noc prozvracela a pak dostala z biologie za tři! Babička, žena se základním vzděláním, to tehdy ohodnotila větou: „No, když to líp nešlo!“ Úzkosti a pokořování Zuzčinu křehkou psychiku nejen ohýbaly, ale doslova lámaly.
Zuzce se na základní škole dařilo ve sportu. Vybrali ji jako volejbalový talent k velké radosti otce do vrcholového střediska. Jezdila na tréninky, po víkendech na závody. Jenže pak už to nějak dál nebavilo a nechtěla tomu obětovat vše. Byla opakovaně nemocná a oslabená. Táta jí začal obviňovat z lenosti. Říkal jí, že je „buchta“, že si angíny vymýšlí. I když jí vzali mandle, neuvěřil. Místo toho, aby se sám sebe ptal, co může udělat, aby jeho dcera byla zdravá a šťastná, opovrhoval jí dál.
„A tak jsem mu v tu buchtu nakynula. Bolesti zad a migrény mne paralyzovaly, pak mi našli onemocnění štítné žlázy a já prožívala jen zoufalství a vztek. Přejídání byla jediná trochu příjemnější chvíle. Byla to jak pomsta rodičům tak i únik z reality, kterou jsem nezvládala. Tuková hradba na mém těle sice zvýšila jejich opovržení, ale to už ke mně nedoléhalo, stejně jako ani jiné komentáře o mé postavě. Nebolelo to, ale bylo mi v tom těle zoufale smutno. Jsem normální holka, ráda bych měla manžela a děti jako každá žena. Tak jako brácha, i já jsem pochopila, že musím pryč z toho prokletého skleníku!“ Její matka se nesobecky zhrozila: „A kdo se tu bude o mne starat, až budu nemocná?“ „Budu dojíždět.“ odpověděla dívka.
Zuzka dnes bydlí ve svém vlastním bytě, který má ráda. Je velmi pracovitá a patří k oporám firmy, kde je zaměstnána. Se mnou nabrala sílu přestat se hodnotit rodičovskýma očima. Vidí se očima těch, kteří s ní nechtějí manipulovat, ani ji lámat či ohýbat páteř. Je pro mne vzácným člověkem se silnou i citlivou duší. Přestala se bát. Sama se odhodlala si všechny problematické a bolavé věci se svými rodiči vyříkat i přesto, že jsem jí upozorňovala, že potom bude následovat obrovská duševní bolest a možná i jejich zatracení. To poslední se naštěstí nestalo, ale psychické utrpení prožila několikaměsíční. Pomáhala jsem, co bylo v mých silách. Vyšla z něj osvobozená a poprvé šťastná.
S psychickými depresemi odešly i obtíže somatické. Je bez migrén. Bolesti krční páteře a zad si už neléčí. Nakonec prozradím, co Zuzku těší nejvíc. Hubne! Už je za svou krizovou hranicí a strach, který ji vždy zastavil, nepřišel.
Autor: PhDr. Zdeňka Sládečková
Přečteno: 6 357x
Přehled článků
Úvodní stránka |
Fit Bodystyling |
Skupinové hubnutí |
||
O nás |
Pilates |
Internetové hubnutí |
||
BMI |
Zum Light |
Jak se stát lektorkou |
||
Poradna |
Power jóga |
Články |
||
Kontakt |
Zdravotní cvičení |
telefon: 603 148 837